Tento souhrn charakteristik je v zásadě též doporučením a rámcem při tvorbě a realizaci školské prevence a každý program či intervence by měl být nazírán prizmatem právě těchto doporučení a požadavků:

a) Komplexnost a kombinace mnohočetných strategií působících na určitou cílovou skupinu (škola, rodina, vrstevníci, komunita, média). Z bio-psycho-socio-spirituálního modelu vzniku a rozvoje závislostního chování a výčtu rizikových faktorů zřetelně vyplývá, že příčiny rizikového chování jsou značně různorodé. Preventivní programy je tedy nutné koncipovat komplexně jako souhrn více faktorů a jako koordinovanou spolupráci různých stran a institucí.

b) Kontinuita působení a systematičnost při plánování. Programy na sebe musí navazovat a vzájemně se doplňovat. Tato jejich vzájemná provázanost musí být transparentní a zohledněna ve způsobu realizace. Preventivní působení musí být systematické a dlouhodobé. Jednorázové aktivity, bez ohledu na rozsah a náklady (např. jednorázové přednášky nebo celostátní multimediální kampaně) nejsou obvykle příliš efektivní. Jednostranné (zdůrazňující pouze negativní účinky drog na fyzickou, psychickou a sociální pohodu jedince) a zjednodušující informace mohou být škodlivé jak pro klienta programu (dítě, dospívající), tak pro důvěryhodnost celého programu u cílové skupiny.

c) Cílenost a adekvátnost informací a forem působení na cílovou skupinu a její demografické a sociokulturní charakteristiky. U každého preventivního programu je třeba definovat pro jakou cílovou skupinu je určen. Musí být zohledněn věk, míra rizikovosti, úroveň vědomostí, sociokulturní zázemí, etnická příslušnost, postoje dané skupiny ke zneužívání návykových látek a charakteristiky místního společenství. Program musí být pro danou cílovou skupinu atraktivní, aby dokázal nejen zaujmout, ale také udržet pozornost.

d)  U adiktologické prevence je důležité propojení prevence užívání nelegálních látek s prevencí problémů působených alkoholem a tabákem/nikotinovými výrobky. Tabák/nikotinové výrobky a alkohol jsou nejrozšířenější návykové látky a působí největší lidské i materiální škody. Jsou také v určitém smyslu iniciačními návykovými látkami – jejich užívání obvykle provází a často předchází užívání nelegálních návykových látek. Ne vždy je však toto spojení vhodné (je třerba přihlížet k věku, zkušenostem a znalostem cílové skupiny). Proto je důležité formulovat různé "balíčky programů", tak aby bylo možné téma postihnout.

 e)  Včasný začátek preventivních aktivit, ideálně již v předškolním věku. Osobnostní orientace, názory a postoje se formují již v nejranějším dětském věku. Jednoznačně se ukazuje, že čím dříve prevence začíná, tím je ve výsledku efektivnější. Formy působení musí být samozřejmě přizpůsobeny věku a možnostem dětí.

f) Pozitivní orientace primární prevence a demonstrace konkrétních alternativ. Podpora zdravého životního stylu, využívání pozitivních modelů a nabídka pozitivních alternativ atraktivních v příslušné cílové skupině by měly být součástí každého preventivního programu.

g) Využití KAB modelu. Orientace nikoliv pouze na úroveň informací, ale především na kvalitu postojů a změnu chování. Kvalita postojů a změna chování často nemusí s rozsáhlostí a hloubkou poznatků příliš souviset. Cílem prevence je ovlivnit chování, součástí programů by proto mělo být získání relevantních sociálních dovedností a dovedností potřebných pro život (např. posílení schopnosti čelit vrstevnickému tlaku k užívání návykových látek zvýšeným sebevědomím, nácvikem asertivity a schopností odmítat, zkvalitněním sociální komunikace a schopnosti obstát v kolektivu a řešit problémy sociálně přiměřeným způsobem).

h) Využití peer (vrstevnického) prvku, důraz na interakci a aktivní zapojení. Pro děti a dospívající jsou vrstevníci často autoritou s větším vlivem než rodiče a učitelé. Vrstevníci mají výrazný vliv na utváření jejich názorů a postojů, a mohou tak účinně přispět ke snížení rizikového chování. Aktivní účast dětí a dospívajících, jejich iniciativa a spontánní výměna názorů zvyšují pravděpodobnost úspěšnosti preventivního programu. Realizátoři programů by měli vystupovat spíše v roli iniciátorů a moderátorů nežli přednášejících.

i) Denormalizace. Primární prevence má přispívat k vytvoření takového sociálního klima, které není příznivé k šíření rizikového chování. Pojem „denormalizace“ znamená, že se normy a hodnoty určitého společenství změní tak, aby lidem nepřipadalo užívání návykových látek jako žádoucí, ale ani jako neutrální sociální norma. Cílem denormalizace je především zvýšit v daném společenství . „drogové vědomí“, morálku a účast při aktivním řešení problému.

j) Podpora protektivních faktorů ve společnosti. Součástí preventivních programů má být podpora a vytváření podmínek pro společensky přijatelné aktivity a vytváření podpůrného prostředí, které dětem a mladým lidem umožňuje navázání uspokojivých vztahů. Do primární prevence patří i nabídka specializované péče v případě potřeby a kontaktů pro eventuální krizové situace.

k) Nepoužívání neúčinných prostředků. Jako neúčinné se prokázalo pouhé poskytování informací o účincích návykových látek, odstrašování, zakazování, přehánění následků užívání, moralizování a v neposlední řadě i afektivní výchova, postavená pouze na emocích a pocitech.

Zdroj

Miovský, M., Gabrhelík, R., Charvát, M., Šťastná, L., Jurystová, L. & Pavlas Martanová, V. (2015). Kvalita a efektivita v prevenci rizikového chování dětí a dospívajících. Praha: Klinika adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze v Nakladatelství Lidové noviny.

Proč zastrašovací taktiky nefungují?

• Mladiství mají tendenci odmítat negativní zprávy jako obranu před pocitem strachu (např. „to by se mi nikdy nemohlo stát“).
• Mladiství mají jiný filtr než dospělí (např. méně životních zkušeností a jiné stadium vývoje mozku).
• Vysoce rizikové skupiny může chování VÍCE přitahovat (např. osoby vyhledávající senzace, impulzivní, riskující).
• Důrazná varování mohou vysílat nezamýšlená poselství (např. užívání drog musí být velký problém, když ho dělá hodně lidí).
• Grafické obrázky mohou vyvolat traumata z minulosti.
• Mohou vyvolat úzkost, což může vést ke zvýšenému užívání látek. 

Jak poznat, že jde o techniky založené na zastrašování?

1. Je vyvolání strachu nebo šoku hlavním předmětem sdělení?
2. Může intervence být užitečná i v delším časovém horizontu?
3. Obsahuje intervence konkrétní kroky k řešení problému?
4. Poskytuje intervence i další aspekty, nebo pouze zdůrazňuje negativní důsledky užívání návykových látek?

Jedním z důsledků zobrazování užívání marihuany nebo alkoholu, jako by byly stejně nebezpečné jako nelegální drogy, například heroin, je to, že se mladí lidé naučí nedůvěřovat žádným preventivním sdělením. Pokud zjistí, že jejich počáteční zkušenost s marihuanou neodpovídá hororovým představám, které jim byly vštěpovány, sníží to jejich důvěru v podobá sdělení.

Alternativami k taktikám vyvolávající šok nebo strach jsou preventivní strategie postavené na komplexním přístupu, zapojení vrstevníků, posilování životních dovedností a dovedností odmítání, nácviku asertivity a posilování sebevědomí. Sdělení musí být založená na faktech a kombinovaná s otevřenou diskuzí. Jednorázové akce nemají význam, naopak je třeba působit systematicky s ohledem na věk a charakteristiky cílové skupiny dětí a dospívajících.

A co léky na předpis?

Výzkumy ukazují, že léky na předpis představují pro prevenci několik jedinečných výzev v porovnání s nelegálními látkami. Dospívající věří, že léky na předpis jsou bezpečnější než nelegální drogy, přičemž v jednom z výzkumů 33 % z nich uvedlo, že není nic nebezpečného na občasném užívání léků na předpis bez lékařského předpisu (Twombly, Holtz, & Agnew, 2011).

Více než 60 % dospívajících uvádí, že drogy na předpis lze snadno získat z vlastního nebo cizího předpisu (SAMHSA, 2008). Reklama na léky snižuje vnímané nebezpečí jejich zneužívání.

Dospívající uvádějí, že užívání léků jako sebeléčby (například při pocitech úzkosti, deprese apod.) je pro ně přijatelnější než užívání návykových látek.

Proto by se sdělení a přístup ke zneužívání léků na předpis měly lišit od intervencí cílících na užívání nelegálních drog. Některé výzkumy ukázaly, že tvrdší sdělení o důsledcích užívání léků na předpis by mohla být účinnější. Mohou být prospěšné a přitáhnout pozornost dospívajících, kteří nemají ucelené informace o nebezpečí užívání léčiv mimo předpis lékaře. Je však důležité tato sdělení pečlivě zvážit, protože mohou vyvolat nezamýšlený důsledek stigmatizace léků, které mají legitimní účely, pokud se užívají podle předpisu (Twombly, Holtz, & Agnew, 2011).

 Celý text ke stažení zde.

Z originálního textu Scare Tactics, TN Mental Health and Substance Abuse Services, celý text dostupný online zde.