FAQ

Preventivní programy jsou stavěné a cíleně vyvíjené tak, aby u cílové skupiny (např. u dětí v určitém věku) pozitivně ovlivnily její znalosti, dovednosti a kompetence natolik, aby díky tomu došlo ke snížení výskytu určitého typu rizikového chování. Současně je žádoucí, aby došlo k pozitivnímu posilování tzv. dovedností pro život, tj. seberegulačních dovedností a sociálních kompetencí. Tím dochází k pozitivnímu ovlivnění životního stylu a k posilování zdraví prospěšných návyků a chování.   

Každý profesionální preventivní program má jasně definované a měřitelné cíle, jichž má u své cílové skupiny dosáhnout. V dnešní době je také možné výzkumnými nástroji a strategiemi měřit míru dosahování stanovených cílů a zkoumat i za jakých nákladů či podmínek bylo žádoucího účinku dosaženo. Stejně tak lze sledovat, zda například nedošlo k výskytu nějakého nežádoucího/nezamýšleného vedlejšího efektu na cílovou skupinu.

Existuje mnoho způsobů, jak definovat kvalitní a bezpečný preventivní program. Obecně pak tyto požadavky můžeme shrnout: (1) Komplexnost a kombinace mnohočetných strategií působících na určitou cílovou skupinu (škola, rodina, vrstevníci, komunita, média). Preventivní programy je tedy nutné koncipovat jako soubor různých strategií a přístupů zajištěných koordinovanou spoluprací různých institucí. (2) Kontinuita působení a systematičnost plánování. Programy na sebe musí navazovat a vzájemně se doplňovat. Tato jejich vzájemná provázanost musí být transparentní a být zohledněna ve způsobu realizace. Preventivní působení musí být systematické a dlouhodobé. (3) Cílenost a adekvátnost informací i forem působení vzhledem k cílové populaci a jejím demografickým a sociokulturním charakteristikám. U každého preventivního programu je třeba definovat, pro jakou cílovou skupinu je určen. Musí být zohledněn věk, míra rizikovosti, úroveň vědomostí, sociokulturní zázemí, etnická příslušnost, postoje dané skupiny k danému typu rizikového chování a charakteristiky místního společenství. Program musí být pro danou cílovou skupinu atraktivní, aby dokázal nejen zaujmout a udržet pozornost. (4) Propojení (vzájemná provázanost) různých typů prevence a preventivních programů v oblasti rizikového chování. Zásadním faktorem je dobrá provázanost programů a jejich graduování z hlediska věku a rizikovosti cílové skupiny.  Ne vždy je však spojení různých programů/intervencí vhodné. Můžeme ovšem formulovat různé „balíčky“ programů, v nichž lze efektivní preventivní poselství předávat. (5) Včasný začátek preventivních aktivit, ideálně již v předškolním věku. Osobnostní orientace, názory a postoje se formují již v nejranějším dětském věku. Jednoznačně se ukazuje, že čím dříve prevence začíná, tím je ve výsledku efektivnější. Formy působení musí být samozřejmě přizpůsobeny věku a možnostem dětí. (5) Pozitivní orientace primární prevence a demonstrace konkrétních alternativ. Podpora zdravého životního stylu, využívání pozitivních modelů a nabídka pozitivních alternativ atraktivních v příslušné cílové skupině by měly být součástí každého preventivního programu. (6) Využití „KAB“ modelu - orientace nikoliv pouze na úroveň informací, ale především na kvalitu postojů a změnu chování. Kvalita postojů a změna chování často nemusí s rozsáhlostí a hloubkou poznatků příliš souviset. Cílem prevence je ovlivnit chování, a součástí programů by proto mělo být získání relevantních sociálních dovedností a dovedností potřebných pro život Například může jít o posílení schopnosti mladých lidí čelit tlaku k užívání návykových látek posilováním jejich sebevědomí, nácvikem asertivity a schopností odmítat, zkvalitnění sociální komunikace a schopnosti obstát v kolektivu a řešení problémů sociálně přiměřeným způsobem. (7) Podpora protektivních faktorů ve společnosti, vytváření podpůrného a pečujícího prostředí. Součástí preventivních programů má být podpora a vytváření podmínek pro společensky přijatelné aktivity a vytváření podpůrného prostředí, které dětem a mladým lidem umožňuje navázání uspokojivých vztahů. Do primární prevence patří i nabídka specializované péče v případě potřeby a kontaktů pro eventuální krizové situace. (8) Nepoužívání neúčinných prostředků - jako neúčinné se prokázalo pouhé poskytování zdravotnických informací o následcích rizikového chování (například o účincích návykových látek), odstrašování, zakazování, přehánění následků, moralizování a v neposlední řadě i afektivní výchova, postavená pouze na emocích a pocitech.